Houby
Houby většina lidí rozlišuje jen na jedlé pravé hřiby a ostatní nejedlé prašivky, což je podle mě škoda. Svět hub je totiž neskutečně rozmanitý o čemž nás přesvědčí velké atlasy hub, kde zjistíme, že jedlých druhů je opravdu velké množství a i v zimě, když je sníh, můžeme sbírat houby do polévky (penízovka sametonohá, hlíva ústřičná, ucho jidášovo). Určitě každý z nás byl někdy v lese na houbách s rodiči nebo prarodiči. Nosili jsme domů košíky plné hřibů, suchohřibů, klouzků, lišek, bedel a masáků. 
Já měla ze všeho nejradši kozáky a křemenáče. Vařili jsme smetanovou omáčku z hříbků, smažili řízky z pýchavek, dělali smaženici s vejci a sušili zásoby na zimu. Když jsem se jako dospělá začala o houby více zajímat, naučila jsem se rozeznávat díky atlasům a internetovým poradnám tolik nových dobrých hub, že jsem jednou vařila smaženici z asi dvaceti druhů. Potěšilo mě, že i ostatní členové rodiny díky tomu rozšířili svůj repertoár a od té doby jsou naše košíky po návratu z lesa opravdu pestré. Začátečníkům, ale nedoporučuji konzumaci žádných hub, pokud si nebudete na 100% jistí určením. Při fotografování hub je dobré mít s sebou improvizovaný stativ třeba z pytlíku s pískem nebo rýží a odraznou desku třeba z krabice od mléka, která má zevnitř stříbrnou vrstvu a poslouží k osvětlení spodní strany klobouku. Doporučuji fotit se samospouští třeba dvě vteřiny, aby nedošlo k roztřesení snímku. Výhodou je, že nám houby nikam neutečou ani neuletí, jen musíme ohnout hřbet až k zemi. 
Objevování nového je vždy zábavné a atlas hub by určitě neměl chybět v žádné domácnosti. Na internetu jsou stránky mykologické poradny, kde odborníci ochotně určí houbu, pokud je správně vyfocená a nechybí popis lokality kde byla nalezená. Už se těším až začne houbařská sezóna a z lesa si kromě uklidněných nervů přineseme ještě něco dobrého k obědu. Docela mě bavil seriál české televize "Na houby" s Arnoštem Golgflamem, kde byly spousty užitečných informací.
